Kaktusy

Rod Parodia dnes zahrnuje většinou malé, kulovité kaktusy, které bohatě vytvářejí pestré květy. Kaktusy tohoto rodu jsou velmi populární mezi pěstiteli a z tohoto důvodu byly vždy rozdělovány na stovky druhů, z nichž mnoho není opodstatněných. Anatomická a morfologická studie, kterou udělal Dr.R.Nyffeler a jiní evropští botanikové pomohla lépe pochopit rod Parodia i rody související. N.Taylor(1989) a U.Eggli a Nyffeler(1998) došli totiž k závěru, že rod Parodia byl v minulosti špatně rozštěpen do mnoha jiných rodů. Eggli a Nyffeler věří, že odloučené rodové linie má jasný smysl odvozovat z jádra rodu Parodia. Takto jsou totiž blízko sebe kaktusy sice s různými typy semen, avšak to je jednoduše vysvětlitelné různými podmínkami přizpůsobení se v rámci prostorového rozptýlení druhů. Navrhují tedy, aby byl rod Parodia pojat široce a aby zahrnoval rody Brasilicactus, Brasiliparodia(=Notobrasilia), Eriocactus, Notocactus a Wigginsia. Bohužel tyto vědecké závěry vyvolávají vzrušené debaty mezi mnoha pěstiteli, kteří vášnivě argumentují za pokračování známého členění skupin, obzvláště rodu Notocactus, jako samostatného rodu. Zároveň ještě botanikové věří, že i zástupci rodů Blossfeldia a Frailea, by snad mohly patřit také do rodu Parodia, zde je však dosud nomenklaturní problém. V současnosti tedy International Cactaceae Systematics Group zvolila široké pojetí rodu Parodia s 66 druhy (stav 2001) avšak s pokračováním oddělených samostatných rodů Blossfeldia a Frailea. Specialisté věří, že některé z druhů mohou být ještě rozštěpeny na poddruhy.

První zástupce Parodia byl popsán, z původního Echinocactus microspermus, roku 1923 Carlosem Spegazzinim, který nahradil nelegitimní název Hickenia, který užili roku 1922 N.Britton a J.Rose. Název Parodia byl zvolen na počest Dominga Parodiho, který studoval flóru Paraguaye.

Taxonomie skupiny Notocactus patří mezi jednu z těch velmi komplikovaných.
První rostlinu této skupiny popsal již roku 1819 anglický botanik A. H. Haworth (1768-1833). Tehdy se jednalo o kaktus, později známý pod jménem Notocactus erinaceus. Haworth ho však umístil do tehdy, pro kaktusy běžně, používaného rodu Cactus.
Během dalších několika let byly přidány do rodu Cactus další rostliny, později včleněné do skupiny Notocactus. Jednalo se o N. ottonis, N. linkii, N. scopa a N. langsdorfii.
O něco později, roku 1830, němečtí botanikové J. H. F. Link (1767-1850) & Ch. F. Otto (1783-1856) převedli všechny tyto druhy z rodu Cactus do rodu Echinocactus.
S postupem času byly však objevovány další druhy, jako N. mammulosus, N. haselbergii, N. leninghausii či N. muricatus, které všechny končily v rodu Echinocactus, který se tím úspěšně nabaloval.
Proto roku 1850 německý amatérský botanik J. F. Salm-Dyck (1773-1861) ustanovil samostatný rod Malacocarpus, do kterého převedl z rodu Echinocactus kaktusy typového druhu N. corynodes. Tento název později, roku 1899, použil ve svém členění i německý botanik K. M. Schumann (1851-1904), avšak jako podrod rodu Echinocactus. Zároveň zavedl i název Notocactus, který se stal také podrodem.
Následovaly další objevy nových druhů, které začaly zaplňovat i tyto nově ustanovené podrody. Rok 1920 byl spojen s významnou prací amerických botaniků N. L. Brittona (1859-1934) a J. N. Roseho (1862-1928), kteří obnovili pozici rodu Malacocarpus, avšak umístili do něho různorodé kaktusy, které později byly přeřazovány do rodů Notocactus, Parodia, Frailea, Islaya a Neoporteria. Roku 1929 německý botanik A. Berger (1871-1931) převedl některé ze zbývajících druhů do nově obnoveného rodu Notocactus. Rod Malacocarpus zůstal zachován až do roku 1964, kdy ho D. M. Porter přejmenoval na Wigginsia z důvodu duplicitního užití.
Další změnu nalezneme roku 1959 ve 3. svazku Die Cactaceae od německého zahradníka C. Backeberga, který ponechal rod Wigginsia (=Malacocarpus), avšak ustanovil již roku 1942 nové rody Eriocactus (pro N. leninghausii aj.), Brasilicactus (pro N. haselbergii aj.) a rod Notocactus rozdělil na podrod Notocactus (pro N. ottonis aj.) a Neonotocactus (pro N. mammulosus aj.).
Po něm přicházejí rakouský botanik F. Buxbaum (1900-1979) a Švýcar H. Krainz (1906-1980), kteří redukují backebergovo členění a všechny tyto druhy vrací zpět do rodu Notocactus, v rámci něhož vytváří podrody Notocactus, Neonotocactus, Malacocarpus, Brasilicactus, Eriocactus a nově Brasiliparodia. Roku 1981 opět vytváří nově 4 nové podrody Yoshiro Ito, a to Dasynotocactus, Rhapidonotocactus, Pogononotocactus a Calocomonotocactus.
Abychom se ze spleti taxonomií skupiny Notocactus vůbec vymotali, je nutno závěrem uvést, že IOS (=International Organization for Succulent Plant Study) si situaci zjednodušila tak, že v současnosti veškeré druhy ze skupiny Notocactus převedla do rodu Parodia.
Předešlá klasifikace podle F. Buxbauma je i dnes velmi zažitá, proto její velká část je použita i v naší klasifikaci a to přesto, že všechny druhy nesou již platné rodové jméno Parodia.

Do tohoto rodu patří samostatné nebo shlukující se pomalu rostoucí kaktusy. Velikosti spíše malé, kulovitého nebo krátce válcovitého tvaru. Žebra mívají hrbolatá nebo zcela zformovaná jako hrbolky. Areoly, v mládí, produkují obvykle hustou vlnu. Trnů mohou mít málo i mnoho, variabilních. Květy tvoří pod vrcholem, otevírají je přes den, jsou trychtýřovitého až zvonovitého tvaru, jasných barev. Plody jsou kulovité až palicovité či válcovité, vysychají, pokryté vlnou nebo štětinami, tenkostěnné a rozpadající se na bázi nebo po straně pukající. Semena různého tvaru, červenohnědá až černá, malá, s velkým hilum, někdy s hrbolky, někdy i trny.