|
Taxon
Eriocereus tephracanthus (Labouret) Riccobono, Boll. Ort. Bot. Palermo, 8: 244, 1909
Cereus tephracanthus Lab., Rev. Hort., 4: 4, 1855
Roseocereus tephracanthus (Lab.) Backeb., Jahrb. Deutsch. Kakt.-Ges., 2: 30, 1942
Trichocereus tephracanthus (Lab.) Borg, Cacti, p. 179, 1951
Jméno rostliny bylo odvozeno od charakteru otrnění, znamená "s popelavě šedými trny". Jedná se ale zcela zřejmě o trny na starších částech stonku, které jsou oproti trnům na mladších částech stonku popelavě šedé.
|
|
Popis
Rostlina keřovitá, odnožující i větvící se, stonek válcovitý, většinou okolo 3 m dlouhý, zprvu vzpřímený, později poléhavý, osmižeberný, až 60 mm široký, pokožka svěže až tmavě zelená, žebra přímá, nízká, oblá, hrbolatá, pod areolami ztlustlá, areoly vpadlé, kruhovité, s bělavou až šedou plstí. Okrajových trnů 4-7, až 20 mm dlouhé, jehlovité přímé, žlutavě bílé, s hnědým hrotem; středový trn 1, silnější a delší, hnědavý, s tmavším hrotem.
Květy
noční (zůstávají otevřené další den), až 220 mm dlouhé a až 120 mm široké, vonné; květní lůžko a trubka porostlé šupinami a areolami s krátkými bílými trny a bílými chlupy; vnější okvětní lístky kopinaté, zelenavě růžové, se ztlustlým středovým žebrem; vnitřní okvětní lístky jazykovité, až 30 mm široké, na okrajích zvlněné, bílé, s nazelenalým podélným středovým pruhem; nitky tyčinek bílé; bliznové laloky žluté.
Plod
lahvovitý až kulovitý, s přetrvávajícím zbytkem okvětí, asi 35-45 mm dlouhý, s bílými chlupy a hnědými šupinami, oplodí hnědavé.
Semena
kapkovitého tvaru asi 2,2 mm dlouhá, s černou lesklou testou.
|
|
Výskyt
Eriocereus tephracanthus se vyskytuje poměrně hojně ve střední Bolívii, v provinciích Chuquisaca a Cochabamba, v nadmořských výškách asi 2000-3000 m n.m. Roste na skalnatých podkladech, útesech větrajících druhotných hornin, na plotnách a příkrých srázech, také v nánosech jílovitých naplavenin, v řídkých opadavých lesích akácií a jiných suchomilných dřevin.
|
|
Pěstování
Jedná se o snadno pěstovatelný kaktus, roční přírůstky stonků mohou být v optimálních (luxuriantních) podmínkách i desítky centimetrů. Proto byl tenko kaktus zkoušen jako podnož pro roubování. Bohužel je zde problémem s afinitou k roubu, tj. ochota srůst s některými rouby je velmi nízká, takže E. tephracanthus nelze považovat za dobrou univerzální podnož. Přesto znám rostliny na této podnoži naroubované, které i po mnoha desetiletích velmi dobře prosperují. Pokud se roubování podaří, podnož rychle zdřevnatí a doslova se přemění v kůlovitý kořen vyživující roub na neomezenou dobu. Zkušení pěstitelé doporučují tuto podnož pro jihoamerické kaktusy.
K pěstování lze použít mnoho typů substrátů, nejlépe vyhovují humusem a živinami bohaté směsi, s úspěchem byl použit hnojový kompost, pamatuji se, že staří praktičtí zahradníci jej vysazovali na hromadu čerstvých kravinců (ty však dneska sotva koupíte), a po celé léto pak rostliny kvetly desítkami nádherných vonných květů, bohužel otevřenými jen na jedinou noc a den.
Množení je snadné řízkováním, při použití stimulátoru pro zakořenění, postačí většinou jen 10-15 dnů pro tvorbu kořenových zárodků. Vegetativní množení je výhodou i pro možnost udržení ochotně kvetoucích klonů. Výsevem semen na druhé straně získáme plastičtější potomstvo, z kterého lze vybrat odolnější, snad i hezčí jedince.
Vzhledem k původu v horských polohách Bolívie, toleruje zimní poklesy teplot i k 5 °C. Z rodu Eriocereus je to zřejmě nejvíce adaptibilní a nejtolerantnější druh. Velmi dobře snáší umístění během léta venku v polostínu.
|
