Kaktusy

Všichni asi známe kaktusy, bizarní rostliny neobyčejné zajímavosti a krásy. Všichni asi víme, že kaktusy jsou tak rozmanité a je jich tolik druhů, o rodech nemluvě, že dnes i odborník se musí specializovat víceméně na druhy podobných podmínek růstu. Některé rostou v pouštích Chile, kde nezaprší i několik let, dokáží růst v puklinách skal s minimem neúrodné zeminy. Převážná většina kaktusů vyžaduje plné slunce a proto typické tvary kaktusů nenalézáme v příšeří řídších lesů.

     A přece jsou kaktusy, které rostou víceméně cizopasně na keřích a stromech tropické jižní Ameriky, nebo v puklinách skal. Dříve se jim říkalo Listový kaktus, nebo také Phyllocactus.
     V dnešní taxonomii byly již přejmenovány na rod Epiphyllum, nicméně český název jim zůstává. Jsou relativně běžné v našich domácnostech, i když se jedná v 99% již o hybridní rostliny, křížené mezi sebou, nebo i s druhem Selenicereus a čisté druhy Epiphylla možno dnes spatřít víceméně jen v botanických zahradách, kde se dbá úzkostlivě na jejich čistotu druhu. Nevím, kde vznikl název Listový kaktus, protože tento kaktus žádné listy nemá a ty tzv."listy" jsou zredukovanými větvičkami. Epiphylla mají povětšinou zduřelé ploché sytě zelené stonky různých délek, někdy i převislé, s různě nepravidelnými okraji se zářezy poměrně nepravidelného tvaru. Pěstují se zejména pro jejich úchvatné bohaté, velké, vonné květy, kterými je rostlina za příznivých podmínek obalena a v době růstu v tvorbě květů neustává. Dnešní hybridy mají květy od bílé po karmínově rudou, ale vzácně byly vyšlechtěny rostliny i s dvoubarevnými květy. Pokud se nám podaří květy opylit, nebo to za nás udělá hmyz, pak na rostlinách se vytvoří červené plody, které jsou jedlé a obsahují velké množství černých semínek.
     Epiphylla rostou nejlépe na severních stranách při rozptýleném světle při slunečním svitu jen brzo ráno, nebo navečer. Nesnáší přímé slunce, neboť v přírodě to jsou rostliny, rostoucí pod korunami stromů, na stinných místech. Mají rády čerstvý vzduch a proto je v jarních, letních a podzimních měsících umísťujeme ven, před okno, na balkon i do zahrady pod koruny stromů a pod. Chcete-li, aby vám stále kvetly, dopřejte jim každodení mlžení rozprašovačem v raních hodinách a nevadí jim ani teplý bohatý déšť. Dáme li je ven na zahradu, dejme pozor, aby nám rostliny nepoškodili šneci a slimáci, kteří jim dávají přednost před jinou "zeleninou". V zimě snáší teploty kolem 10°C při čemž omezíme zálivku, ale bal nikdy nesmí přeschnout. Jinak v době růstu zaléváme hojně měkkou vodou a přihnojujeme opatrně jen organickým hnojivem, kde by měl převažovat draslík a fosfor v přiměřeném množství. Zeminu používáme výhradně kyselou, neboť se jedná o vápnostřezné rostliny. Znamená to tedy, že do propustného organického substrátu použijeme rašelinu, nasekané Sphagnum (mech rašeliník) a písek, nejlépe říční a relativně málo dobře zetlelého kompostu z listovky a trochu drnovky. Epiphylla se množí stonkovými řízky, případně dělením starších rostlin. Množíme li stonkovými řízky, pak odříznutou část rostliny necháme, den, dva zaschnout a teprve pak rostlinu zasadíme do směsi drnovky, listovky, rašeliny a písku smíchaných ve stejném poměru. Přes řízky pak přetáhneme igelitový sáček, abychom vytvořili příhodné prostředí s dostatkem relativní vlhkosti. Rostliny nepřesazujeme příliš často a při přesazování dáváme pozor, abychom co nejméně poškodili kořeny, protože ostatně tak jako u jiných kaktusů, v době růstu jsou kořeny dosti choulostivé. Je však zajímavé, že zatím co u typických kaktusů rostliny na zimu můžeme ze zeminy i vyjmout a kořenový systém řezem upravit a nechat je přezimovat "jen tak", zabalenév papíru, Epiphyllum musíme i v zimě udžovat ve vlhké zemině tak, aby bal nepřeschl. Po přesazení rostliny zalejeme jen mírně, aby se poškozené jemné kořínky zacelily. jinak by mohlo dojít k jejich zahnívání a tím i uhynutí celé rostliny.
     Chcete-li experimentovat, zkuste si vypěstovat vlastní rostliny ze semene. Semena z plodu vymačkáme a rozestřeme je v jedné vrstvě na savý papír. Co nejvíce odstraníme mazlavý sliz a semena dáme do vody, kterou denně vyléváme. dyž už je slizu málo, semena dáme na savý papír a necháme oschnout. Mnutím odstraníme zbylý zaschlý sliz, protřepeme je s nějakým protiplísňovým prostředkem a semena vysejeme na prosátou, sterilovanou zem, ve sklenici s patentním víčkem (od marmelády, majonézy a pod. Zem použijeme stejnou, jako pro přesazování. Vysetá semena nezasypáváme, ale zem zalijeme převařenou vlažnou vodou a uzavřeme víčkem a dáme na světlo, nikoli však na slunce. Je to výsev kaktusových semen tzv. Fleischerovou metodou, dnes používaný téměř všemi kaktusáři pro výsevy kaktusových semen. Podle druhu kaktusu se za několik dní, až týdnů objeví na povrchu malé zelené kuličky, zárodky vlastní rostliny. Sklenici neotvírejte, neboť by bylo porušeno mikrokllima, které je potřebné pro růst rostlin. Ve sklenici pak je i neustálý koloběh vody, protože to co se odpaří zase ve formě kapek se vsákne zpět do zeminy a proto ani zálivka není nutná. A když už rostlinky jsou tak velké a pevné, abychom je nepoškodili při přesazování, začneme je otužovat tak, že vždy na čas sklenici otevřeme, až nakonec ji necháme zcela otevřenou. A to je doba, kdy rostlinky můžeme začít přesazovat. Zkusíte-li si vypěstovat rostlinu z vlastního semene nejen, že získáte poznatky a zkušenosti, potřebné pro pěstování, ale najdete i jiný vztah k takto získané rostlině, než k rostlině, kterou jste si koupili.
     Tolik tedy dnes o Listovém kaktusu, dříve nazývaném Phyllocactus, dnes taxonomy přejmenovaném na Epiphyllum. A příště si řekneme něco o kaktusech všeobecně, neboť právě u těchto rostlin se vyskytuje spousta mylných mýtů a nepravd při pěstování.